18. 4. 2017

Upsaná duše upsaná k psaní

Věci se vždycky nějak seběhnou. Tak to prostě je. Člověk může plánovat jak chce, žít si ve svém krásně nalajnovaném světě, ale stejně se někdy něco zvrtne. A ačkoliv mám pocit, že se to v mém životě děje až příliš často i v těch nejobyčejnějších denních situacích, s blogem to bylo, vlastně asi stále je, něco trochu jiného. 
Už jsem to psala milionkrát, tak to jednou navíc neuškodí. Odmalička jsem milovala psaní. Hodně lidí kolem mě umělo číst a psát ještě před první třídou, já patřila mezi ty, co se to učili krapet později. Ale hned od začátku mi bylo jasné, že je to něco, co mě bude bavit. Měla jsem nespočetně mnoho bločků, do kterých jsem si zapisovala všechno. Od jakýchsi zpovědí, přes každodenní zážitky, až po absurdní příběhy. Hned po prvním roce, co jsem uměla číst, jsem si do svého konta přidala hrozně moc knížek, takže inspirace rozhodně nebylo málo. Svůj čas jsem trávila jednoduše - číst, psát, číst, psát, číst, psát... Kolem toho se točil můj život. A takhle se to táhlo celé roky dál, první třída pominula, druhá, třetí, já postupně začala ťukat myšlenky do počítače a objevila jsem zase něco nového. Opravdu nikdy nezapomenu na Word 2003, který byl mým spisovatelským rájem. Už jenom to prostředí mi dodávalo chuť do psaní, a i po vydání novějších verzí jsem zůstala věrná této, přestože její možnosti nebyly nijak úchvatné. No a někdy v páté třídě se z toho vyvinul blog. Znáte to, takový příběh má nejedna blogerka - už mě nebavilo psát si pro sebe do šuplíku, chtěla jsem svoje názory sdílet s ostatními... Mě potkal stejný osud. Vytvořila jsem si něco, na co jsem byla neskutečně hrdá. Mělo to mouchy, ale byla to jen a jen moje práce. Jenže jako blogerka jsem se chtěla věnovat spíš holčičím věcem, než úplně povídkám, které definovaly mé předchozí pisálkovské roky. Úplně jsem je vyřadila. Ale nelitovala jsem toho, jiná témata mě chytla a začala jsem se jim věnovat naplno. Takhle se to táhlo ještě hodně dlouho, bylo to přes šest let nekončící snahy udělat radost cizím lidem, kteří k vám chodí jen číst články, ale vy máte pocit, že to jsou něco jako vaši přátelé, spřízněné duše, mnohdy vlastně mnohem blizší lidé, než jaké máte ve svém okolí. A ačkoliv jsem si těchto lidí neskutečně vážila, dělala jsem pro ně co jsem mohla, nejen pro ně, ale i pro sebe, něco se zvrtlo. Na nějakou dobu, snad nejdelší v mém životě, mě psaní absolutně opustilo. V průběhu blogování mě sice taková menší krizička sem tam chytla, ale tohle byla kurva velká krize, jinak to nazvat nejde. Neměla jsem chuť psát, nikdy jsem neviděla inspiraci, najednou jsem si přišla jako tělo, které sice duši má, ale jen poloviční, bez literární části, která se jakoby nic vypařila. Čekala jsem týdny, měsíce, stále to nepolevovalo. A přibližně po půl roce to přišlo. Stejně nečekaně. Jako letní bouřka. Je teplo, slunce svítí, neuplyne ani minuta a už se ptáci sklání dolů a přichází mraky. Pak prší, hromy, blesky, a najednou se zase ukážou sluneční paprsky a vysuší krajinu, jakoby se nic nestalo. Přišla chuť na psaní. Z nějakého, pro mě stále nepochopitelného, důvodu jsem se ale nevrátila o pár měsíců zpátky, kdy jsem si vesele psala blog, nýbrž o pár let, k mému povídkovému období. A psala jsem. Už jsem sice neměla svůj inspirativní Word 2003, ale Pages postačily a já psala, psala a psala, každý den, až do noci, kdy jsem stejně většinu textu smazala, protože jsem věděla, že přesně po odbití půlnoci přichází to pravé a že teprve v tuhle chvíli můžu pořádně psát. Nelze spočítat, kolik hrnků kafe jsem vypila. Ale jestli mě něco skutečně povzbudilo, bylo to právě kafe. Hodně lidí, co píše, si dává třeba sklenku, pro lepší myšlení a tak, znáte to, já to jednou zkusila a nenapsala ani čárku. Mezitím co díky kávě jsem se dostala do jiné dimenze, kdy se ze mě stal psací stroj. A takhle píšu doteď. Už to opět bude nějaká doba a já nepřestávám psát, nepřestává mě to bavit, cítím neuvěřitelné návaly inspirace a zároveň odhodlání, které mě nutí pokračovat. 
Ale teď bych se ráda vyjádřila k tomu, co je hlavním předmětem tohoto článku, protože poslouchat neuspořádané myšlenky vlastně docela dost špatně napsané není asi úplně to, co by čtenář chtěl poslouchat. 
Absolutně netuším, jak se to bude s blogem dál vyvíjet. Ale aktuálně v tom nevidím budoucnost. Nechci končit nebo dokonce blog mazat, na druhou stranu nevím, co bych s vámi měla prozatím sdílet. Svoje příběhy určitě ne, to je až moc intimní, řekla bych. Jo, to bude to správné slovo. Jsou to tisíce slov, které jsem ještě nikomu nedala přečíst a upřímně to ani neplánuji. Vrátila jsem se k psaní do šuplíku a jsem spokojená. Už pár lidí mi řeklo, že by si to rádi přečetli, ale to bych v životě nedopustila. Vkládám do toho totiž kompletně celou duši, srdce, mozek, ty texty jsou já. A já upřímně moc netoužím po tom, aby mě všichni stoprocentně znali. Je přeci skvělé být na jednu stranu trošku záhadná, ne? Abych to rychle shrnula, prostě je jasně uzavřené, že povídky sem publikovat prostě a jednoduše nemůžu. Takže teď mi nezbývá nic jiného, než se s vámi oficiálně tak nějak rozloučit a doufat, že se ještě někdy "uvidíme." 
Každopádně co se týče videí, ta bych stále ráda dělala. Ale mluvit do kamery mě nebaví. Neumím to, není to něco, čemu bych se chtěla věnovat. Na druhou stranu se cítím skvěle za kamerou. To je moje místo. Natáčení nejrůznějších záběrů, snaha o zlepšení, hodiny strávené natáčením a následným stříhání pokusů a omylů, které nikdy neuvidí světlo. Tímto způsobem bych s vámi ráda zůstala v kontaktu. Jen potřebuju zvýšit množstív pokusů a snížit množství omylů, aby to tak nějak vycházelo :) 

Jestli jste to dočetli až sem, tak vás celkem obdivuji, protože tohle je taková menší zpověď člověka, kterému jeho blog nedal spát a musel se sebrat a konečně něco napsat, ačkoliv to stále v hlavě nemá utříděné, píše páté přes deváté a svěřuje se s věcmi, které by vlastně na blog raději nepsal, a stylem, na který jeho čtenáři pravděpodobně moc nejsou zvyklí. Prostě o sobě dát nějak vědět. I když chápu, že už to asi moc lidí nezajímá. Ale to nevadí. Všem vám moc děkuju za podporu, hlavně svým pravidelným čtenářům, každý váš komentář mi neuvěřitelně zlepšil den, celkově jste dělali můj život lepším. Budu vám za to nadosmrti vděčná. Mějte se.

18. 1. 2017

Pro koho vlastně píšeme?

Ahoj všem,
nedávno jsem četla článek, který se zabýval mnoha tématy z blogerského života. Nejvíc mě na něm ale zaujal odstavec, kde slečna upozornila na to, že jsou naše blogy vymezené pro určité skupiny lidí - respektive řečeno, že je zase tolik lidí nečte. Nejdřív jsem měla pocit, že s ní musím nesouhlasit, ale když jsem se nad tím pořádně zamyslela...

Ano, je to opravdu tak. Vezmu pro příklad svůj blog; největší skupinu čtenářů tvoří jednoznačně blogeři. Dále rodina, možná pár přátel nebo spolužáků. A najednou jsem na konci seznamu. 
Samozřejmě, občas sem zajde někdo, kdo mě najde třeba ve výsledcích na googlu, ale nejde říct, že by se jednalo o pravidelné návštěvy. 

A i přesto, že se dnes považuje za blogera každý, kdo má počítač a umí sepsat jednu smysluplnou větu, je nás opravdu málo. 

Dám ještě nějaký příklad, co mě zrovna napadl - když si chcete koupit nějakou věc, na jakou recenzi se podíváte nejdříve? Já osobně vždy zvolím nějakou stránku, která věc prodává a přečtu si diskuzi. Recenze blogerů jsou pro mě užitečné spíš kvůli tomu, že se dozvím něco o novém produktu, o jehož koupi bych předtím neuvažovala. 

Nebo třeba články ze života. Mám pocit, že by mi - kdybych nebyla bloger - přišly nezajímavé. A přitom je nyní zbožňuju, mám pocit, že je pro mě autor článku spíš přítel, který mi vypráví svoje příhody, než jen jakási anonymní osoba za počítačem. A stejně to beru i z pohledu pisatelky, myslím si, že si díky tomu vytvářím lepší vztahy se čtenáři, protože mi mohou nahlédnout do života, pochopit moje myšlenkové pochody. Ale pro normálního člověka je to nuda. 

Těžko říct, jak bych se na to dívala, kdybych s blogem žádnou zkušenost neměla. Jakým způsobem bych na autory nahlížela, jaká témata bych vyhledávala, či jestli bych vůbec něco, jako jsou blogy, četla.

A jelikož mě v téhle věci zajímal hlavně názor ostatních lidí, tak jsem hodila kratší dotazník na vinted.cz (nic extrémně propracovaného, pár jednoduchých otázek, které mi ale odpověděly na podstatné věci).

Výsledky mě příliš nepřekvapily. Na otázku, jestli mají blog, odpovědělo třičtvrtě lidí ne s tím, že dvě třetiny si ho ani neplánují založit - což mi vlastně docela vyšlo, protože tenhle dotazník primárně směřoval na právě tyto lidi. V následující otázce se ukázalo, že většina z těchto lidí ostatní blogy vůbec nesleduje, ročně si přečte kolem deseti článků. Dalším bodem bylo, zda důvěřují recenzím blogerů například na kosmetiku nebo knihy. Ani jedno ano, buď jak kdy, nebo vůbec. A jako poslední otázku jsem zvolila, co si myslí o trendu blogování. 80% odpovědělo, že jim to je jedno, 17%, že se jim to nějak vyhnulo, 2% ho nedpodporují a pouze jeden jediný člověk dal, že ho podporuje.

Další část dotazníku směřovala zase na ty, kteří blog mají/měli. Otázka, jaké skupiny váš blog nejčastěji sledují, se nakonec ukázala jako podobná s mým názorem v tomto článku - ostatní blogeři, přátelé. Náhodní návštěvníci měli minimální zastoupení. Jako bonus jsem se zeptala, od které z těchto skupin mají nejvíce komentářů - ostatní blogeři. Celý dotazník jsem uzavřela otázkou, kolik náhodných lidí z jejich okolí (z deseti) má nějaký zájem o blogy. Nejvyšší odpověď byla 6/10, jinak lidé povětšinou odpovídali 1-2/10.

Ještě je nutno dodat, že 75% odpovědí bylo od lidí ve věku 15-24 let, 9% 25-34 a 6% 35+, 14- se bohužel nenašel nikdo, zajímal mě názor mladších, ale to bych to asi neměla házet na vinted v jedenáct večer :D

Nyní mě hodně zajímá váš názor - hlavně kvůli tomu, že vím, že mě navštěvují z 90% právě ostatní blogeři, takže tady může být naopak většinový názor velmi rozlišný.
Mějte se krásně, ahoj!

7. 1. 2017

RECENZE: Péče o pleť - Clinique

Ahoj, dnes jsem si pro vás připravila recenzi na pečující kosmetiku od Clinique. Konkrétně se jedná o trio, které by mělo pomáhat na problematickou pleť. Po čtyřech měsících, kdy jsem měla dost prostoru pro zkoušení, tu mám shrnutí a porovnání s ostatními produkty. 


Toto trio se skládá z čisticího gelu, vodičky a krému. Jedná se denní péči, jak na ráno, tak večer. Toto balení stojí kolem 400Kč, letos na Vánoce jsem dostala variantu s větším krémem, které vyjde na 1000Kč (oboje je kupované v Německu, přepočítáno z eur, v ČR je jistě také k sehnání, jen nevím, za jakou cenu). 

GEL
Prvním krokem by se pleť měla vyčistit. Ať už po spánku, kdy se kůže obměňuje, nebo přes den, kdy na naši pleť působí smog, prach a jiné věci ze vzduchu. Samozřejmě je možné obličej umýt pomocí rukou, avšak já používám kartáček Clarisonic (recenze brzy :)). Přibližně 2 minuty s ním postupně jezdím po obličeji, takže nejen, že pleť detailně vyčistí, zároveň ji promasíruje a prokrví. 


VODA
Dále pokračuji nanesením čisticí vodičky na problematická místa - konrétně akné a černé tečky. Lehce pálí, ale rozhodně to není nic hrozného. Nechávám ji kolem 2 minut působit, většinou si mezitím vyčistím zuby, abych zabila čas :). 


KRÉM 
A na závěr se natřu. Krém má zajímavou konzistenci, vsáknutí trvá docela dlouho, ale poté je pleť krásně hydratovaná po zbytek dne, nikde se nestahuje. Pleť také po předchozích procesech zklidní a po chvilce je přímo ideální k nanesení makeupu. 


Během 4 měsíců jsem mohla pozorovat změny a nestačila jsem se divit. Pleť byla hebká, vyživená, akné se zmenšilo. Bylo také hodně znát, když jsem proces párkrát vynechala, například na lyžáku jsem ho vůbec nedělala a po návratu jsem zjistila, že se pleť zhoršila. 

Narozdíl od ostatních produktů mi tohle trio vyhovuje hlavní díky tomu, že je děláno takto kompletně, takže spolu produktu "spolupracují" a co jeden nevychytá, zvládne ten druhý (například čisticí vodička pleť trochu vysuší, tak ji poté krém dodá hydrataci). 

Když bych ale měla zaměřit na jednotlivé produkty, tak na gel mám neurčitý názor, protože jsem zatím měla možnost vyzkoušet jen dva, a ten předchozí také nebyl vůbec špatný. Rozhodně mi ale vyhovuje. 
Co se týče vodičky, s tou jsem nesmírně spokojená. Díky ní se mi akné hodně zaléčilo, jak povrchové, tak i starší hlubší. 
S krémem jsem snad nejspokojenější. Dříve jsem to moc nevychytávala, nepoužívala krémy vhodné pro můj typ pleti a bylo to znát. Tenhle mi dodá hydrataci a zároveň ji moc nezmastí, což je přesně to, co potřebuju. Také ho stačí malé množství, vydrží mi tedy několikanásobně déle, než jiné krémy. 



Celkově bych tohle trio stoprocentně všem s problematickou pletí doporučila. Vím, že hodně lidí už spoléhá jen na věci od doktorů a ničemu z klasických obchodů nedůvěřuje, ale já se přesvědčila, že se tam vhodné produkty dají najít :) 

Máte s tímto triem zkušenost? 
Jaký máte typ pleti?
Jaké produkty používáte?

Mějte se krásně, ahoj! 

24. 12. 2016

🎄 UNDERNEATH THE CHRISTMAS TREE 🎄

Ahoj všem!
Dnes pro vás mám jen jedno malé přání: Šťastné a veselé!
Na Silvestra by mělo vyjít video, kde se ohlédnu za rokem 2016, myslím, že to bude mnohem zajímavější, než to tu vypisovat :)
Aktuálně odpočívám u pohádek v Německu, zachvilku asi půjdu zdobit stromeček... prostě klasika, znáte to :D

Přeju krásně prožité svátky, ať najdete pod stromečkem všechno, co jste si přáli a ať jste prostě šťastní :) 

27. 11. 2016

MALIČKOSTI, KTERÉ POSUNOU BLOG DÁL

Ahoj všem! 
Dnes jsem se si udělala čas a prolezla pár nových, respektive řečeno mě neznámých, blogů. Jela jsem po jedné facebookové stránce a články si vybírala velmi pečlivě. Po chvilce jsem se nad tím trochu zamyslela - podle čeho vlastně na články klikám a proč z blogu okamžitě odcházím, i když článek původně vypadal zajímavě? 


Sdílejte svou tvorbu
Hned na začátku bych se zastavila u právě zmíněné facebookové stránky. Doporučuji se přidat do všech možných skupin a sdílet svůj blog, protože takhle se k vám může dle mého názoru dostat nejvíce lidí. V dnešní době je malá pravděpodobnost, že na váš blog natrefí hodně lidí, když zůstanete jen na svém písečku a nikde jinde se neukážete. Takže doporučuji hodně komentovat jinde (hlavně ne nuceně), anebo sdílet svoji tvorbu na fb, instagramu... Slibuju, že vám to přinese alespoň jednoho nového čtenáře. 

Poutavý obrázek
Na tohle jsem se velmi dlouho vůbec nesoustředila. Většina mých článků byla bez fotek. Jenže jedna fotografie nakonec mnohdy dělá větší práci než poutavý titulek. Já si u svého projíždění všimla, že primárně koukám na ilustrační obrázky a teprve poté se soustředím na nadpis nebo úvodní věty. Poslední dobou jsem se z toho poučila a musím říct, že to funguje. 

Design
Téma designu bylo probíráno už milionkrát, ale i tak ho tu musím zmínit. Nesoudit knihu podle obalu prostě nejde a i sebezajímavější článek se náhle stane podprůměrným, pokud na nás ze všech stran vyskákají výrazné neladící barvy, gify... a kdybych měla mluvit čistě za sebe, tak pro mě je záhubou font písma. Jakmile píšete fontem, který nepodporuje háčky a čárky a já najednou vidím v článku tři druhy písma, ztrácím zájem. Chápu, že my Češi to máme složité a nemůžeme si tolik vybírat, ale raději volte nějaký jednodušší font, který sice nebude stoprocentně podle vašich představ, alespoň se ale dočkáte pěkného sjednoceného textu. 

Zdlouhavý úvod
Úvod vždy volte kratší. I já toto občas porušuji, z pohledu čtenáře ale vím, že dlouhé okecávačky nikoho nebaví. Raději se pořádně rozepište k tématu, klidně i v závěru, kdy lidé očekávají určité hodnocení, ale nikdy ne v úvodu. Zkuste lidi v pár řádcích navnadit, pak už pokračujte. Chytne se více lidí. 

Komunikace se čtenáři
Další věc, která vám získá pár komentářů navíc. Lidé mají rádi, když mají s autorem kontakt. Doporučuji proto obohatit článek alespoň o pár závěrečných otázek. Komentující člověk má tak na co navázat. 

Umělecká vlna?
Články, do kterých dáte trochu své poetické duše a na chvilku se z vás stane Hemingway, sice mnohdy mají velkou uměleckou hodnotu, ale dnešní čtenáři je tolik neocení. Často jde o úvahy plné řečnických otázek a nedokončených výpovědí a lidé netuší, jak na něco takového reagovat. Takže proto bych vám doporučila buď založit nový blog čistě pro tyto umělecké vlny, nebo se na to úplně vykašlat. Z vlastní zkušenosti vím, že mixování kosmetických recenzí a neurčitých myšlenek nedělá dobrotu. 

To by byly všechny body, které bych za sebe ráda zmínila. Je mi samozřejmě jasné, že každý uvažujeme jinak, takže by mne zajímalo, co naopak vyhovuje a nevyhovuje vám, třeba se isnpiruji a posunu svůj blog já :)

Na jaké články klikáte vy?
Co vás naopak odradí?
Sdílíte někde svůj blog?

Mějte se krásně, ahoj!

21. 11. 2016

VÝMĚNNÝ POBYT (1.ČÁST)

Ahoj všem! 
Dnes bych ráda napsala, jak probíhal můj týden s výměnnou Němkou. Druhá část vyjde až v květnu, kdy pojedu já k ní, takže doufám, že se budete na (předpokládám) zajímavější pokračování těšit :) 

Po x letech se naše škola rozhodla, že se znovu pustí do organizace výměnných pobytů s Německem. Týká se to ročníků kvint, sext a septim. Z naší třídy jsme se přihlásily jen já a Milda, ale z ostatních jich bylo mnohem více, takže vznikla poměrně velká skupina přibližně s dvaceti lidmi. Vyplnili jsme dotazníky a podle nich dostali Němky. Všichni jsme byli překvapení, protože ačkoliv se u nás jednalo o studenty mezi 15 a 18 lety, u nich bylo nejstarším 16, a třeba té mé, Arianě, bylo jenom 13. 

(já a Milda v Žižkovské věži)

Jakmile jsem na ní měla kontakt, začaly jsme si psát. Ačkoliv jsem se bála jejího nízkého věku, sedly jsme si. Zjistila jsem, že pro mě komunikování v angličtině není zase takový problém. Možná se ptáte, proč jsme si nepsaly německy - já jí první mail napsala v němčině, ale když mi odpověděla v angličtině, neměla jsem potřebu pokračovat jinak. 

A konečně tu máme osudný pátek, kdy přijíždí. My s Mildou ještě musely do tanečních, takže jsme je rychle vyzvedly u busu a šly s námi na lekci. Zpátky nás vzal Mildin táta, který to vzal centrem, abychom jim ukázaly nějaké památky ve tmě, ale je to zřejmě moc nezaujalo, protože celou cestu koukaly do telefonů, nebo si povídaly. Takže my provozovaly takovou anglickou samomluvu. 
Večer jsem ji představila rodině. Doufala jsem, že s ní nějak pokecají, ale ne, všichni až na tátu zdrhli. Zpětně musím tátovi hrozně moc poděkovat, ten se opravdu hodně snažil. 
Pak jsme si lehly a sledovaly film. V angličtině. Já byla tak unavená, že jsem rozumněla možná tak polovině a po chvilce jsem usnula. Sice to bylo hodně neslušné, ale co jsem měla dělat žejo :)) 

(další z věže)

Sobota musela být pro Arianu celkem nudná, protože přijela moje ségra. Musely jsme dodělat ještě pár drobností ohledně dárku pro mámu a jindy čas nebyl. Ségra se s ní sice snažila komunikovat, ale moc dlouho to netrvalo, tak to po chvilce vzdala. 
Odpoledne jsem ji vzala do Prahy na zmrzku ke Světozoru (uznejte, že to je jedna z nejlepších zmrzlin), pak jsem ji vzala na Staromák, Václavák, k Rudolfinu... věděla jsem, že tam půjdeme, ale večer mi to přišlo mnohem hezčí než někdy dopoledne. 

V neděli jsme pro ně připravily program s Mildou. Bylo to o hodně jednodušší, ony si povídaly spolu a já byla za Mildu a češtinu neskutečně ráda. Šly jsme na bowling (jednou jsem vyhrála já, pak Milda - hurá Česko!) a potom do zoo. Tam si to docela užily, myslím, že žádné zvíře nezůstalo nevyfoceno :D. Jako ukončení dne jsme vybraly Petřínskou rozhlednu. Cestou jsme se ještě stavily u Lennonovy zdi, kde nám nějaké holky darovaly spreje, takže jsme si udělaly památku. Na Petřín jsme došly až při stmívání, o to to bylo krásnější. Já se sice bojím výšek, takže pár závratí a stresových momentů bylo, ale ten výhled za to stál. 

(Ariana, Isabell, Milda a já u Lennonovy zdi)

Samozřejmě nebyla bych to já, kdyby se něco nepokazilo. Takže hádejte, kdo v pondělí zaspal. Díky bohu jsme to stihly o bus později, ale do haly jsme přišly až při potlesku po nějaké předpokládám uvítací řeči zástupkyň. Dále jsme byly rozmístěny do tříd, kde nám prezentovaly něco o jejich škole a městě, přiznám se, že jsem skoro usnula. 
Dále jsme všichni jeli do druhé budovy školy, kde šli na oběd, většina z nás ale seděla na chodbě jako bezďáci. 
Pak jsme vyrazili do centra, Staromák, Václavák... myslím, že je to moc nebavilo, nejvíce si užili snad trdelník a poté nákupy v Palládku. Já v té době měla pohovor, takže se mi to celkem šiklo. Milda se o Arianu postarala. Večer byl super plán - asi ten nejlepší z celého týdne - Jumppark. Pokud mě sledujete déle, tak víte, že miluju trampolíny, takže tohle pro mě byl skutečně ráj. 

V úterý jsem nezaspala, naopak jsem vstala dřív a udělala dobrou snídani (podle mě, Ariana neřekla ani ň). Pak už se to celé opakovalo - prezentace, oběd. 
Odpoledne jsme vyrazili na Pražský hrad, my to ukecali na Mekáč, takže Němky tam někde chodily asi 3 hodiny a my kecali. 
Upřímně, už si vůbec nepamatuji, co jsme dělaly večer, ale předpokládám, že jsme hned pak jely domů a sledovaly youtube. 

(prostě německá dvojička Nany - Milda) 

Ve středu celý den lilo, takže se po prezentacích a obědě nevyrazilo na Vyšehrad, ale do Národního muzea na Retro výstavu. Tam jsme si to moc užili, na to, že nejsem výstavový typ, se mi to líbilo. Následoval rozchod, většina zamířila do Pálládka, my se ale vydaly jinam. S Arianinou nejlepší kamarádkou Kim (a její "hostitelkou" Klárou) jsme vyrazily do Holešovic na Mořský svět (teď nevím, jak se to přesně jmenuje). Bylo to tam krásné, tolik zajímavých ryb a rostlin jsem dlouho neviděla, na druhou stranu rozsah nebyl přiliš velký, takže když jsme po dvaceti minutách odcházely, ty čtyři stovky jsem ještě nějakou dobu oplakávala. A potom směr Palládko, klasika. 
Navečer jsme se rozhodly pro Tančíčí dům. Výhled nádherný. A neodolala jsem dát si dortík, zákusky tam měli opravdu vynikající. Počkaly jsme, dokud nebude tma, udělaly několik fotek a jely domů. Myslím, že to byl jeden z nejlepších dní. 

(krásný výhled z Tančícího domu s vynikajícím občerstvením) 


Ve čtvrtek jsme měli volný den. S Arianou jsme se sice plánovaly trochu vyspat, ale Klár mě požádala, jestli by k nám Kim nemohla na chvíli jít, že si potřebuje něco zařídit, no ty dvě byly tak nadšené, že se to nedalo odmítnout. V klidu jsem si umyla vlasy, udělala něco málo do školy a poté jsme vyrazily ještě s Mildou a Isabell (její Němkou) na Žižkovskou věž. Tam jsem v životě nebyla a musím uznat, že to je nádhera. Hlavně máme asi milion fotek z takových těch koulí, jak se tam sedí a kouká na celou Prahu. Když jsme se dostatečně pokochaly, vzaly jsme je do takové klasické české hospody, aby si daly tradiční jídlo. No, skončily s hranolkami s tatarkou. Mohly jsme je vzít do Mekáče a vyšlo by to stejně, jen levněji. 
Večer to ale bylo nejlepší. Konal se Signal (taková ta světla po celé Praze). Čekala jsem od toho trochu víc, ale jo, bylo to pěkný. Pak už jsem nechala Arianu Mildě (další den jsem odlétala na Mallorku) a vypravila se domů. 

(tentokrát věž zespoda) 

V pátek odjížděli, já jí dala den předtím jako dárek na rozloučené lázeňské oplatky. Ale vlastně jsme se ani pořádně nerozloučily. Až v pátek odpoledne, kdy jsem čekala na letišti, mi zapípal telefon se zprávou, že za všechno děkuje a že se těší, až přijedu. Škoda, že mi to neřekla dřív :/ 

Jak bych to shrnula? Byla to neuvěřitelná zkušenost. Jojo, hlavně pro introverta, který většinou vychází spíš se staršími lidmi. Mít vedle sebe 24/7 13letou holku. 
Upřímně, myslím si, že byla moc malá. Že kdyby jela o rok, dva později, bylo by to lepší. Takhle byla hrozně stydlivá a za celou dobu jsme si moc nepokecaly. Doufám, že to v květnu bude lepší, protože taková ta základní témata jako rodina, škola, zájmy a tak jsme už vyčerpaly, takže se obávám, že tam budem celé dny sedět vedle sebe bez jediného slova. Ale třeba zase trochu vyspěje a rozmluví se, já bych ve třinácti nebyla jiná. 

Absolvovali jste někdy výměnný pobyt?
Jak jste si s výměnným studentem sedli? 
Plánujete do budoucna někam studijně vyrazit?

Mějte se krásně, ahoj!

19. 11. 2016

NOVÝ VZHLED, DOMÉNA, PLÁN ♥

Ahoj všem!
Dnes jsem se probudila mimořádně brzy a s velmi dobrou náladou (což je u mě jedna z nejneobvyklejších kombinací). Jakmile jsem se rozkoukala, bylo mi jasné, že dneska je můj den - prostě takový den, kdy vám všechno vychází, kdy máte skvělou náladu a dějou se vám jen dobré věci. 

Takže jsem zasedla k počítači a pustila se do přeměny blogu. Design jsem chtěla změnit už dlouho, tamten na mě byl příliš přeplácaný (jo, jsem šílený minimalista). Vytvoření vize zabralo sotva pár minut, tvorba už byla trochu náročnější (narozdíl od blogu.cz tu musím mnohem víc pracovat s html a trošku jsem to pozapomněla), ale myslím, že konečný výsledek je super. Možná se ještě trochu pozmění menu, ale nyní jsem se vším spokojená. Co si o novém designu myslíte vy? 

Jakmile jsem dodělala design, začala jsem řešit další věc - doménu. Mám ji zaplacenou už od začátku září, ale nedařilo se mi jí nastavit. Ale jak už jsem řekla, dneska je šťastný den, takže chvilka trpělivost a voilà, nastaveno!

♥ Takže nyní mě můžete najít na: WWW.NANY-J.CZ ♥

A v závěru článku bych ještě zmínila plán do konce roku, zatím je všechno v procesu, takže nic stoprocentně neslibuju, na druhou stranu teď mám tolik nálady a času, že v neúspěch nevěřím. 

Články:
- Výměnný pobyt (1.část)
- Recenze: Prázdné místo
- Divadelní zážitky
- Recenze: Čisticí kartáček na pleť 
- Moje sbírka voňavek a parfémů 
- Češi: odborní na všechno
- Škola 
- Články ze života

Videa:
- Lookbook
- 10 fází úklidu
- Fitness deník
- Organizace času
- Špatný den 

Mějte se krásně, užívejte víkend, ahoj! ♥