Jak se dostat do čtení?

května 14, 2016

„Čtenář prožije tisíc životů, než zemře. Člověk, jenž nikdy nečte, prožije jen jeden.“

Ahoj všem! 
Často mi bylo psáno (hlavně u videí), abych se více věnovala knížkám. I mně to přijde jako zajímavé téma, přeci jenom je pravda, že v posledních letech se čtení stalo poměrně nepopulární záležitostí, lidé na něj nemají čas, a když už ho mají, tak ho stejně věnují nečemu jinému, rozhodně tedy není na škodu vynést knihy zase trochu na povrch. Musím se vám přiznat, že když jsem článek začínala psát, měla jsem trochu jiný směr, ale nakonec jsem úplně odbočila, takže se z takového tipového článku stala spíš moje cesta s knihou. 

Už odmala jsem ke čtení byla tak nějak vychovávána, vedly mě k tomu i učitelky na základce, prostě a jednoduše jsem ke knihám měla odjakživa pozitivní přístup. Kolem desátého roku se to ale zvrtlo - nutno přiznat, že v té době jsem se neuvěřitelně přisála k počítači - a téměř jsem přestala číst. Bylo mi to líto? Tehdy vůbec. Našla jsem si jiný koníček, změna mi nevadila. Ale až teď si uvědomuju, o kolik skvělých knich jsem přišla. 

Moc mi ani nepomohlo to, že po nástupu na gympl přišla povinná četba. A kdo mě zná, tak ví, že když je něco povinného, tak protestuju. Nechápu, proč škola nemůže udělat jen doporučenou četbu, která výjde dejme tomu na půl roku, seznam knih, které by měl snad každý znát, a potom nás nenechá číst si to, co nás opravdu baví. Nebo že bychom dostali seznam, vybrali si z něho to, co chceme přečíst, jakýkoliv počet a tím by to končilo. Je mi samozřejmě jasné, že by se toho hrozně zneužívalo a dost studentů by nevzalo ani jednu knihu, takže je to celkem nereálný plán, ale aspoň u mě by se to určitě vyplatilo. 

Myslím, že velký zvrat přišel po přečtení Hvězdy nám nepřály (John Green). Většina z vás tu knihu určitě zná. Smutný příběh o lásce s rakovinou. Byla to po dlouhé době knížka, kterou jsem si koupila za svoje peníze (tedy kapesné od rodičů, ale co má člověk v nějakých dvanácti-třinácti dělat ;)), zcela dobrovolně. Okamžitě jsem se do ní začetla. Doteď si pamatuju, že jsme zrovna byli v Holandsku, když mi zbývalo asi 7 kapitol a já je během večera přelouskala neuvěřitelnou rychlostí, protože jsem byla napnutá, jak to dopadne. Když jsem dočetla, rozhodla jsem se, že bych měla pokračovat, prostě a jednoduše mě to zase chytlo. 

A ano, opravdu se mi začalo dařit. Doma jsem toho sice moc nepřečetla, ale jakmile jsem byla na cestách, tak jsem byla schopna přečíst každý den jednu knihu. Tak jsem to měla vždy. Doma se mi četlo trochu hůř, dala jsem většinou jednu, dvě kapitoly, ale jakmile jsem byla u moře, na horách.., tak jsem za ten týden dala i deset knih. Tímto způsobem to pokračovalo až do tohoto roku. 

Letos mě popadla obrovská čtecí nálada. Možná (určitě) to bude tím, že jsem pomalu přestala číst na počítači. Vždy jsem totiž věnovala velké množství času čtení převážně blogů, ale i různých zpravodajských, nebo, jak to nazvat, úvahových stránek?. Jenže teď mi to začalo lézt na nervy. Miluju, když si mohu knihu, nebo klidně i dokument, osahat, přičichnout k ní, prostě ji držet. Takhle to má i moje mamka a jsem si jistá, že i někteří z vás. Text v počítači prostě není to stejné jako v text ruce.  

Nejtěžší pro mě asi bylo najít knížky, které by mě bavily. Přece jenom jsem se toho načetla dost, jsem vybíravá. Začalo to u kriminálek. Ty mě vždycky zaujaly. Můj nejoblíbenější autor je bezkonkurenčně Jo Nesbø. Znala jsem ho ještě dřív, než se (někdy v roce 2013/14?) proslavil, ale je fakt, že jeho nejnovější díla mě bavila mnohem více.

Jak asi všichni z vás ví, miluju historii, hlavně 20. století. Teda hlavně tu první polovinu, tu válečnou. Takže jsem se nikdy nebránila ani knihám s touto tématikou. Mám seznam na dvě A4 s těmito knížkami a doufám, že si je všechny jednou přečtu. Je ale pravda, že preferuji ty psané s časovým odstupem, klidně i z této doby.

Nicméně poslední dva měsíce jsem se začala přeorientovávat úplně někam jinam. A to dokonce i k poezii. Nikdy mě básničky nebraly, fakt nikdy, musím se přiznat, že jakmile se v povinné četbě objevila poezie, bylo na 99% jasné, že tu knížku otevřu jen proto, abych měla úryvek do čtenářáku.  Ale teď najednou bum a měla jsem na ni náladu. Zaujala mě díla od jedné skupiny lidí. Konkrétně jde o beat generation.

Poprvé jsem o nich slyšela tak před rokem, kdy byl článek o nich vybrán na hlavní stranu blog.cz. Tehdy mě hodně zaujali, ale k žádnému dílu jsem se nedostala. O pár měsíců později jsem na jednu knížku, Na cestě (Jack Kerouac), dostala doporučení od své kamarádky. A ano, moc se mi líbila.

Po půl roce jsem (zase) narazila na článek o nich a hned mě napadlo, že bych měla zkusit ještě něco jiného. Tak jsem trochu prošla autory a sepsala si seznam knih, které mě nějakým způsobem zaujaly - takže většinu. Zatím jsem se dostala jen ke Kvílení (Allen Ginsberg), ale hodlám pokračovat. A musím říct, že za celý svůj život si teď čtení užívám nejvíc.

Mimochodem je celkem vtipné, že zrovna teď jsme začali mluvit o beatnících ve škole, asi nějaké znamení či co. Ale snad poprvé v životě mě začaly hodiny literatury bavit. 

A teď pokud jste do dohrabali až sem, tak se snad i vyjádřím k nadpisu - jak se tedy dostat do čtení? Jak zlomit tu lenost/prokrastinaci/těžkoříctjaktonazvat? Nejdůležitější je srovnat si to v hlavě. Je opravdu tak důležité sedět hodinu u facebooku a psát si o extrémně nezajímavých věcech? Nebylo by lepší ten čas využít jiným způsobem? Nebo třeba i při usínání - je lepší koukat dvě hodiny bez známek únavy do zdi, nebo to raději vzdát a něco si na dobrou noc přečíst?
Druhým krokem je vybrat si dobrý žánr. Obávám se, že v povinné četbě toho zrovna moc nenajdete (nemluvím o všech knížkách, je tam mnoho zajímavých děl, která mě vážně zaujala a bavila, ale většinou se jednalo jen o jedno nenahraditelné dílo, které nemělo pokračování, tudíž jsem musela hledat dál), nejlepší je projít stránky, blogy o knížkách, přečíst doporučení, nebo vyjít do knihkupectví, obejít všechny regály a prostě něco zkusit. Je jasné, že se to na první pokus nemusí povést, že vám kamarád doporučí něco, co vás absolutně nezaujme, ale nesmíte to vzdávat a musíte hledat dál.
Jakmile oba kroky splníte, je to jednoduché. Najděte si příjemné místo, ať už doma v posteli, nebo 100km daleko na rozkvetlé třešni, uvařte si kávu, čaj, a pusťte se do toho. Pokud si vyberete dobrou knížku, můžete z toho mít zážitek na celý život. Že to zní přehnaně? Vůbec ne! S knihou prožijete tolik dobrodružství, na která v reálném životě mnohdy nemáte šanci narazit. Opravdu to nechcete ani zkusit?




You Might Also Like

2 komentářů

  1. Taky jsem ke čtení byla vedená a připadalo mi to vždycky naprosto přirozené... mnoho mých vrstevníků se mi smálo a nebo se dokonce divilo, proč čtu... u mě se to zlomilo někdy v 15, 16? Ani nevím... občas dostanu náladu, kdy mě neskutečně čtení chytne,... ale teď už to dlouho nebylo. Popravdě - když začnu číst, nemůžu přestat, dokud tu knihu nemám přečtenou... jsem schopna ji přečíst za den/dva,... rozumím tvým "výletovým čtecím náladam" :-) ... Ale je skvělé, že ses k tomu naklonila i doma, že je tento rok, takový "zlomový" co se týká knížek... :-) Myslím si, že je to jen a jen dobře.
    Pocit držet knížku, obracet listy a smět si k ní přičichnout je to nejlepší. Kam se hrabe nějaký počítač...
    Ve škole jsem literaturu milovala. K maturitě jsem nepřečetla ani jednu knížku z povinné četby a přesto jsem věděla víc, než lidi, co to četli... učitelé nevěřili vlastním uším, když jsem jim po maturitě řekla, že jsem knížku ani jednu nečetla... tolik jsem o tom věděla, aniž bych to četla... divím se tomu i já. Měli jsme dobrého učitele a já ráda brouzdala v učebnicích, knížkách, na internetu. Nečetla jsem to dílo, ale i tak jsem věděla každý detail.
    Beat generation mě nějak vyznamně neoslovila, i když musím uznat, že díla jsou to velmi kvalitní :-) a věděla jsem o nich také hodně :D A Kvílení jsem dokonce i četla (asi to bylo tím, že jsem ho neměla na seznamu POVINNÉ četby :D)... Já jsem se nevím proč "zamilovala" do K. H. Máchy... ani nevím čím si zasloužilo jeho dílo mé sympatie... ale prostě je to moje srdcovka... i když je to asi nepochopitelné :D :-).
    Ráda si taky přečtu nějaké románky, jen tak - oddechovky... a nebo horory... klasicky... jinak u mě převládá drogová tématika... drogy, alkohol... na takové knížky nedám též dopustit.
    Popravdě doufám, že se někdy má "knížková" mánie vrátí v plné síle.. věřím, že už má "pauza" nebude dlouho trvat...
    Moc super článek :-)!

    OdpovědětVymazat
  2. Čtení je naprosto úžasná činnost. Pro někoho je ztráta času, pro mě nejlepší možné odreagování. Je to věc, která se nedá popsat a i když to zní divně, má to pro mě obrovskou cenu.
    Souhlasím, že velkou roli v tom hraje výchova. Je to do jisté míry povahou, já jakožto snílek bych stejně nakonec "skončila u knížek, ale někdo je k tomu prostě více vedený. Já jsem odmalička zarytě naslouchala babiččinému vyprávění a máminno předčítání mé oblíbené knížky na nočníku se tehdy stalo rutinou :D Asi si museli ulevit, když jsem se naučila číst :DD
    Zatímco jiné děti běhaly venku, já jako největší introvert a "lenoch" jsem byla celé dny doma. Někdo za tím hledal lenost, pravda je, že to byla neskutečná vášeň, ale to nikdo z mých vrstevníků nechápal. Byla jsem prostě takový ten typický outsider s knihou v ruce. (A vlastně dodnes ten předsudek vášnivý čtenář=šprt nechápu.) Četla jsem naprosto všude a když říkám všude, myslím doopravdy všude :D často se mi špatně spí, tak jsem byla schopná celou noc číst, četla jsem každé ráno v autě cestou do školy, četla jsem při nákupu. Nebylo to období, troufám si říct, že to byla část mého života. Rodiče by mohli vyprávět :D Někteří rodiče by za to byli rádi, protože (jak už bylo řečeno ve tvém článku) čtení v dnešní době není úplně nejoblíbenější činnost na světě (znám lidi, kteří si stojí za tím, že nepřečetli víc jak tři knihy :D), ale ti moji tak nadšení nebyli :D přišla jsem tak do osmé třídy a to šílenství opadlo, protože jsme měla jiné povinnosti. Do té doby jsem byla schopná přečíst za den klidně pět bichlí, možná i víc, prostě totální mánie.
    Teď nemám žádnou vyhrazenou kategorii nebo autora, ale tehdy jsem naprosto milovala Jaqueline Wilsonovou a Michaela Burdovou. A i když jsem přečetla propracovanější knihy (třeba teď jsem si celkem zamilovala knihy s nádechem psychologie) a hlavně "vyspělejší", tyhle dvě ve mně prostě zachovaly nějakou stopu. Měly a mají kouzlo, jejich styl psaní mě prostě tehdy ohromil a pořád si za nimi svým způsobem stojím :) Ale dost o mně!
    S povinnou četbou s tebou z části souhlasím. Mně by vyhovoval systém mít daný počet knih, které si mám přečíst, ale dle vlastní volby, přesně jak jsi psala. Někomu se ta zadaná kniha může zprotivit, ale co si budeme nalhávat... stejně většina využívá spíše služeb google, než knihovny :D Ale přece jenom - jsou knížky, které by si měl přečíst každý. Když už ne "přirozenou cestou" (když není osobní zájem), tak se tomu holt škola snaží pomoct :D
    Většinou když dočtu nějakou knihu, začnu obdivovat autora. Nejenom za nápad, ale i za realizaci. Napsat první větu není nic tak složitého, ale dotáhnout to do pomysleného konce je už opravdu něco, navíc když se ta kniha má dobrou zápletku. Pokaždé je to pro mě taková motivace začít zase něco psát. Taky bych chtěla někoho zatáhnout do svého světa :D

    Tohle je prostě téma, na které se nejde vyjádřit stručně. Ten citát to přesně vystihuje. Knihy jsou prostě úžasná věc, která nikdy neomrzí! :)

    OdpovědětVymazat