Můj život jako jedna velká záhada

července 23, 2016

Často přemýšlím o tom, kolik toho o mě lidé ví. Po nějaké době jsem došla k závěru, že méně, než si myslí. Už jen když vezmu přátele. Lidi, se kterými se denně vídám. Mnoho z nich si myslí, že znají celý můj život nazpaměť, že znají moje každodenní problémy, ale je tomu opravdu tak? Jsem tajnůstkářka. Ale fakt hrozná. Nikdo, ale fakt nikdo na tomhle světě, o mě neví víc jak polovinu informací. A tu polovinu zná možná tak rodina, protože té jako jediné důvěřuju. Ale upřímně, svěřit něco některému z kamarádů? Nebo příteli? Ani mě nehne. Kromě malých blbůstek, kterými se snažím toto zatajování nějak zamaskovat, nikomu nic neříkám. Proto jsem dobrý člověk pro říkání tajemství. Na nějaké maličkosti nehledím, ale co se týče tajemství alespoň průměrné velikosti, je u mě zcela v bezpečí. Nemám ho komu říct, tudíž není důvod porušovat sliby. 
Lidi ve třídě si myslí, že mě znají. Že znají moje chování. Dokáží předvídat moje reakce. Ne, neznají. Dokáží předvídat reakce maximálně od člověka, který není úplně sám sebou. Ale není to kvůli tomu, že bych si musela na něco hrát. Prostě bych jen byla nerada, kdyby každý znal moji pravou povahu. Toho se totiž dá zneužít a já nechci mít kvůli něčemu takovému depky. 
Díky této přetvářce si žiju celkem optimistický život. Na všem se před ostatními snažím najít něco dobré. Jo, to je další věc, jsem vlastně takový motivátor a povzbuzovač. Když se vám něco stalo, napište mi, otravovat mě tím nebudete a já vám ráda pomůžu. Na druhou stranu, já se se svými problémy nikomu nesvěřuju. Jakože s těmi opravdovými, ne že mě po cvičení bolí nohy a umřu, nebo že musím vstávat ráno brzo, to dělám jen tak pro efekt (neříkám, že mě ty nohy nebolí, nebo že mě to vstávání neštve), aby to nebylo tak nápadné. Maskovaný voják přežije nejdéle. 
Zpátky k tomu optimismu. Ve skutečnosti jsem totiž realista. Fakt těžký realista. Letos jsme měli  jet (díky bohu nejedeme) do Turecka a já to brala tak, že to pravděpodobně bude hezká klasická dovča u moře, ale zároveň jsem byla smířená s tím, že tam klidně můžu umřít. Takhle se do toho asi úplně nedokáže vžít, ale je to fakt zajímavý pocit, když jste vlastně smíření s tím, že můžete zemřít a nevadí vám to. 
Co se týče mého přítele, ex přítele, já vlastně nevím, jestli k němu mám nějaký určitý vztah, je to všechno hrozně vtipné. Ačkoliv jemu nic nesvěřuju, tak právě spolu prožíváme ty věci, které ostatním nemilosrdně tajím. I když tady nejde o nějaký princip nebo tak něco, tady jde o vážné věci, které by nebylo úplně vhodné prokecnout, ale to sem tahat nechci, stejně bych vás akorát dráždila tím, co to vlastně je. 
Myslím si, že v mém životě nikdy nebude někdo, komu bych 100% důvěřovala. Jako rodina jo, sice jim neříkám všechno, na druhou stranu si myslím, že to, co ví, by jim mělo bohatě stačit. No chci prostě říct, že se obávám, že budu taková tajnůstkářka až do konce života. Teda, slovo obávám asi není úplně dobře zvoleno, já z toho strach nebo smutek nepociťuju. Jsem s tím smířená. 
Smíření. Jo, to je věc, ke které by se měl každý nějak dopracovat. Jsem smířená se svým životem. Jsem smířená se smrtí. Jsem smířená se světem. Jsem smířená se společností. Když se dostanete do téhle fáze, už to pak jde nějak samo a vy si můžete žít spokojený život. 

Teď celý ten text vypadá hrozně depresivně, ale já mám teď úplně skvělou náladu. No fakt, hezky si sedím venku v dešti, usmívám se, jsem šťastná. Jako opravdu šťastná. 

psala jsem to, jak mi to šlo v hlavě, takže se omlouvám, že skáču sem tam, myšlenkám neporučím, s tím jsem se už smířila :)



You Might Also Like

1 komentářů

  1. Tohle je od tebe celkem nečekaný článek, nebo alespoň to není nic obvyklého, co bychom tady u tebe často viděli... V určitých věcech mi připomínáš mě. Samozřejmě, že každý máme jiné problémy a každý máme jiný život, to je zcela přirozené, ale v přístupu jsem podobná...
    Nerada se svěřuju a možná je to i tím, že se bojím, protože nevěřím. Mám problém věřit lidem, protože vím, že každý dokáže zklamat... Proto vždycky jsem spíš v utajení, zahalená závojem svých tajemství... nikdo o mně neví všechno a myslím si, že ani nikdo nikdy vědět nebude... Ta hranice toho, že to někdo zneužije proti mně je tenká a já bych ji nerada pokoušela... byla bych z toho fakt asi opravdu zklamaná.
    Nepotřebuju to. Někdo to vypraví a má potřebu se svěřit, ale já jsem takhle raději... souhlasím s tvrzením, že maskovaný voják nejdéle přežije...
    A realista? Jsem až moc velký... někdy mi to začíná hraničit s pesimismem... ne že bych se chtěla vyžívat v tom, že mám jen tragické scénáře, ale po těch pár letech, co tady chodím, žiju a dýchám, už mám nějakou představu toho, jak se věci mají a jak to chodí... :-)
    Nejsem si jistá, jestli jsem zcela se vším smířená, ale vím, že jsem na dobré cestě :-)
    Spokojená asi nebudu úplně nikdy, ale musí se brát z maličkostí, protože ty dělají velké věci a i tu spokojenost jednou dotlačí do "dokonalosti".
    Měj se krásně, buď šťastná a žij! Tak jak chceš, tak jak si to přeješ a tak, aby ti bylo jenom dobře ^_^
    :-)

    OdpovědětVymazat